Channing, William Ellery

(7. 4. 1780 – 2. 10. 1842)

William Ellery Channing se narodil 7. dubna 1780 v Newportu na Rhode Islandu. Pocházel z poměrně významné rodiny, jeho dědeček podepsal v roce 1776 Deklaraci nezávislosti USA jako vyslanec za Rhode Island. W. E. Channing byl vychován jako kalvinista, ovšem odmalička o náboženství dost přemýšlel a postupně směřoval k méně striktní víře. V roce 1792 jej rodiče poslali na studia do Connecticutu a v patnácti letech začal navštěvovat Harvard College v Massachusetts. Zde se mimo jiné dostal k textům Francise Hutchesona, skotského osvícenského filozofa, který se zabýval logikou, etikou a metafyzikou. Pod tímto vlivem definitivně opustil zbytky kalvinismu a dal přednost významu lidské důstojnosti a schopnostem, jak je popisoval Hutcheson.

Po absolutoriu pracoval Channing dva roky v Richmondu jako vychovatel dětí, ovšem roku 1800 se vrátil do Newportu. Rozjímat o Bohu chodil na krásné newportské pláže, kde navíc pokaždé zažíval euforický pocit, že je najednou skutečně součástí přírody. Později řekl, že mu žádné místo na Zemi tolik nepomohlo zformovat názory a pocítit vlastní vnitřní sílu jako tyto pláže.

V roce 1801 začal studovat na duchovního na teologické fakultě Harvardovy univerzity u prof. Davida Tappana a o dva roky později byl v Bostonu vysvěcen na kněze. Následně byl povolán jako pastor do Federal Street Church v Bostonu, kde zůstal po zbytek svého života. Roku 1814 se Channing oženil s Ruth Gibbsovou, mimo jiné velmi bohatou dívkou, s níž měl postupně čtyři děti.

Počátek 19. století v Nové Anglii, tedy doba, v níž se tříbily Channingovy teologické názory, byl poznamenán napětím mezi náboženskými liberály a konzervativci. Liberální hnutí popíralo kalvinistické doktríny o předem dané lidské zkaženosti a dědičném hříchu, nechtělo Boha obávaného, ale takového, k němuž by člověk mohl mít láskyplný vztah. Přítomnost dvou tak silných odlišných názorových proudů v jedné církvi byla umožněna především jejím kongregačním uspořádáním, typickým pro tehdejší státy Nové Anglie. (V něm je každý náboženský sbor brán jako autonomní jednotka, čímž vzniká prostor pro koexistenci velmi rozdílných názorů.) Channing do názorových třenic nevstupoval až do roku 1815, kdy někteří kolegové nařkli liberální duchovní z tajného socinianismu. Channing tehdy napsal rev. S. C. Thacherovi jako odpověď na tato nařčení otevřený dopis, v němž popíral, že by liberální duchovní byli sociniáni, ale pokračoval úvahou, že trojiční doktrína se všemi jejími nejasnostmi má v práci duchovního, jehož hlavním úkolem je lidi inspirovat k životu plnému křesťanské lásky, jen malé uplatnění. Dopis okamžitě způsobil, že začal být považován za mluvčího liberálního směru.

Několik let poté již bylo jasné, že kongregační společenství vezme za své; ortodoxní duchovní dále nechtěli s liberály (vesměs zastávajícími unitářské pojetí víry) sdílet své kazatelny. Roku 1819 napětí mezi oběma skupinami vrcholilo. Tento okamžik znamenal zároveň zlom i v kariéře W. E. Channinga. V době, kdy se o liberálech rojilo stále víc výmyslů a mylných domněnek, přednesl Channing své slavné kázání Unitarian Christianity (Unitářské křesťanství), v němž srozumitelně a přesně vystihl, v čem se liší teologie liberálů od ortodoxního přístupu.

Toto kázání proslovené v Baltimore 5. května 1819 vyšlo vzápětí tiskem a prodaly se ho desítky tisíc kusů. Stalo se tak odrazovým můstkem k ucelení unitářství na americkém kontinentu a jeho autor v podstatě přes noc hlavním mluvčím unitářství. Odmítnutí boží trojjedinosti bylo ovšem v kázání jen jedním z hlavních bodů. Za další důležitý bod označil Channing víru v lidskou dobrotu a posuzování teologických tezí pomocí rozumu. Bibli zde nazval knihou napsanou pro lidi v jejich jazyce, a proto je třeba hledat její významy stejným způsobem jako u jiných knih. Uvedl, že nikde v Novém zákoně není jasně řečeno, že slovo Bůh znamená tři osoby, a vytvoření matoucí doktríny o Trojici rozptyluje mysl věřících od společenství s Bohem. „Jsem přesvědčen, že všechny ctnosti mají svůj základ v morálce člověka, v jeho svědomí, smyslu pro povinnost a ve schopnosti formovat svou povahu i život podle svědomí,“1 uzavřel Channing. Svou úvahu formuloval tak zdařile, že ji ocenili i někteří ortodoxní duchovní.

Ve dvacátých letech se Channing věnoval především správě sboru a obhajování svého filozofického a náboženského přesvědčení. Nejvíce svobodomyslné a na tehdejší dobu až kacířské bylo jeho kázání o podobnosti člověka s Bohem. Tato myšlenka stojí na počátku unitářské víry v člověka, který se nemá Boha bát, ale chce a může se mu v nejlepším smyslu slova blížit. Channing upřímně věřil, že Bůh stvořil lidskou povahu včetně schopnosti morální volby a každé vzdělávání se, rostoucí porozumění a pochopení vede k podobě boží, ovšem i naopak: morální zlo může tyto schopnosti člověka zničit a boží obraz v člověku rozbít. Tento přístup je vlastně syntézou zbožnosti a lidských práv, jakousi střední cestou mezi osvícenským liberalismem a křesťanskou ortodoxií, a stal se velkou spirituální a intelektuální inspirací pro vznikající transcendentalistické hnutí.

Vznik Klubu transcendentalistů, k němuž patřil například R. W. Emerson, byl ostatně Channingem podnícen. On sám se několika setkání zúčastnil, ale přestal jej navštěvovat, protože údajně cítil, že se mnozí přítomní obracejí spíše na něj, než aby mluvili sami za sebe. Navíc se trochu obával příliš radikální druhé generace unitářských duchovních, kteří se, následujíce Emersona, radikálně zříkali křesťanských tradic a na jejich místo dosazovali jakési absolutní náboženství, jehož morální požadavky a zásady hledali napříč historií i rozličnými náboženskými systémy. Channing to však veřejně nekritizoval; minimálně lidí, jako byli Emerson a T. Parker, si velmi vážil – a oni ho také, byť nikoli bezvýhradně, respektovali.

Nicméně dva Channingovi synovci se stali významnými členy hnutí transcendentalistů. Channingovi k oblibě hodně pomáhaly jeho výborná schopnost přesně formulovat myšlenky a upřímnost. Jeho promluvy z kazatelny ostatně Emerson označil za „určitý druh veřejného svědomí“. Pro mnohé byl vzorem morální síly. Nevěřil v revoluci, ale věřil v liberální principy vznikající střední třídy a nebyla mu lhostejná sociální otázka. V tomto kontextu mu bylo občas vyčítáno, že sám žije v blahobytu (i díky své ženě, ačkoli její peníze nikdy nevyužíval pro sebe). Na to odpovídal, že neutrácí nic za zábavu a málo za oblečení, ale neobejde se bez dobrého domu, otevřeného slunci a vzduchu, dostatečně velkého, aby zde mohl volně dýchat. V pozdějších letech se Channing také, byť umírněně angažoval v boji proti otroctví. Zemřel 2. 10. 1842 v Old Benningtonu ve Vermontu. Jeho spisy jsou dodnes vydávány a jeho dílo stále slouží jako zdroj inspirace nejen unitářům.


Poznámky:

1 Text kázání lze nalézt na: www.transcendentalists.com/unitarian_christianity.htm.

 

© 2005 - 2016 NSČU