Janson, Kristofer Nagel

(4. 5. 1841 – 17. 11. 1917)

Tento úspěšný spisovatel a také jeden z prvních šiřitelů unitářství v Norsku se narodil v květnu roku 1841 ve městě Bergen. Již od mládí, zejména pak při studiu teologie na univerzitě v Kristianii (dnešní Oslo), se projevoval jako aktivní organizátor společenského i kulturního života. V roce 1865 absolvoval školu jako nejlepší ve třídě. Ovšem již tehdy bylo zřejmé, že ačkoli upřímně toužil po cestě k Bohu, oficiální podoba evangelické (luteránské) teologie mu bude vždy překážkou.

Janson dospěl k přesvědčení, že nemůže akceptovat některá dogmata, jako Ježíšovo božství, neomylnost bible či existenci věčného pekla, a tak se nenechal vysvětit duchovním, což bylo pro ostatní absolventy semináře logické završení studií a zároveň jasné určení další životní dráhy.

Místo toho se vydal na cestu po Evropě, oženil se s Drude Krogovou (měli celkem sedm dětí) a posléze začal pracovat v rodném Bergenu jako učitel. Mimoto se však záhy projevil jako velmi dobrý spisovatel a brzy dosáhl značných úspěchů (byl jedním z nejčtenějších norských autorů 19. století). Ve svých prózách i poezii se zaměřoval zejména na život a příběhy lidí tradiční norské lidové vrstvy, dá se říci rolníků. Tvrdil, že chudý vesnický život je pro něho bohatší než komplikované duchovní přemítání. K Jansonově oblibě hodně přispěl fakt, že psal v lidové norštině (zvané landsmaal, kultivovanou třídou obecně opovrhované). V roce 1869 se pak Janson vzdal zaměstnání v Bergenu a odešel učit na venkov do osady Gausdal,

což sice znamenalo určitou ztrátu existenční jistoty, ale také pro něj inspirativní prostředí a žáky toužící po vzdělání. Již v jeho učitelské praxi se pozitivně odrazilo, že měl velmi přitažlivý projev, dokázal zaujmout, což se v budoucnu zúročilo v jeho přednáškové a kazatelské činnosti.

V roce 1876 bylo Jansonovo tříaktové drama Amerikanske fantasier otišteno v listu Skandinaven (norsky psané chicagské noviny) a mezi čtenáři mělo nečekaný úspěch. To přispělo k rozhodnutí dvou významných amerických profesorů norské národnosti R. B. Andersona a H. H. Boyesena pozvat Jansona do USA a uspořádat zde jeho přednáškové turné pro početnou norskou přistěhovaleckou komunitu.

Janson přijel do Spojených států v září 1879 a jeho přednášky vyvolaly veliký ohlas, za kterým stály zejména tři faktory: Bylo to poprvé, co zdejším Skandinávcům přijel přednášet krajan, který navíc osvěžil jejich vzpomínky na vlast, historii, tradice, ale přiblížil jim i její současný život. Přednášel v jim důvěrně známém lidovém jazyce a také se neobával kritizovat norskou luteránskou církev v Americe za to, že prakticky zanevřela na jakékoli vedení těchto lidí ke vzdělání. (Uvědomme si, že církev jakožto organizace byla pro přistěhovalce prakticky jedinou možností, jak se dále v cizím prostředí rozvíjet – učit se jazyk, založit školy a tak dále.)

Šestiměsíční pobyt v USA však velmi obohatil i samotného Jansona. Byl nadšen z demokratičnosti země (Norsko bylo tehdy ještě připojeno ke Švédskému království), obdivoval emancipaci místních žen, okouzlili ho básníci – H. W. Longfellow a zejména W. Whitman.

Domů se vrátil 3. června 1881. Se svou paní poté strávil zaslouženou dovolenou v Itálii, jejíž závěr ovšem tragicky poznamenala smrt syna. Ve vlasti byl často odsuzován luteránskou církví za nevybíravé výroky proti evangelické věrouce. Za zmínku stojí jedna z reakcí na Jansonovu promluvu nazvanou Takzvané čisté učení, jež téměř věštecky vystihla Jansonův další osud. Stručně ji uveďme: Jak, ptal se pisatel, může Janson považovat Krista za spasitele, když mu upírá, že by byl Bohem? Nemůže tedy být křesťanem, nemůže být luteránem, ledaže by byl unitářem. A s takovým nemají mít praví křesťané nic do činění...

Mezitím začal prof. Anderson plánovat další Jansonovu návštěvu Ameriky, tentokrát měla být delší a Janson měl podle Andersonových představ pomoci organizovat liberální náboženské hnutí mezi Skandinávci. Vyměnili si o tom několik dopisů, ale Janson trochu váhal; jednak se obával o své případné finanční zabezpečení a jednak nechtěl na tak dlouho opustit rodinu.

Andersona však napadla výborná myšlenka: zajistit pro tuto návštěvu finanční podporu amerických unitářů. Setkal se s dvěma významnými duchovními, O. L. Jonesem a H. M. Simmonsem, a navrhl jim, že Janson by po americké zkušenosti mohl šířit unitářské myšlenky ve Skandinávii. Americká unitářská asociace nakonec tento plán přijala a schválila Jansonovi plat i vysvěcení na unitářského duchovního. Janson tedy v říjnu 1881 odjel do Ameriky podruhé. V pátek 25. Listopadu byl v Chicagu vysvěcen (sám o téhle události prohlásil, že byla jedním z velkých světel jeho života) a vzápětí dostal na starosti několik náboženských obcí v Minneapolis a okolí, tedy ve městě, jež se v té době překotně rozvíjelo a bylo plné kontrastů: působivé domy v centru, na okraji provizorní sruby a volně pobíhající dobytek nových osadníků. A všude známky hektického života.

Jedenáct let, které Janson v USA nakonec strávil, pro něho bylo velmi vyčerpávajících. Ač byl úspěšným kazatelem, práce musel zastat opravdu hodně (kázal několikrát každou neděli, sháněl peníze na stavbu kostelů a podobně) a mnohdy znamenala v podstatě boj; boj o zvýšení gramotnosti přistěhovalců, boj proti zažitému dogmatismu, napětí ve vztazích s norskou luteránskou církví, boj, který mu ještě v očích mnoha lidí zkomplikovaly problémy v osobním životě (dlouze a ne příliš hladce se rozcházel a později rozváděl se svou ženou). Při tom všem však ještě nacházel čas na tvůrčí psaní. Během amerického pobytu vydal devět knih a stál u zrodu měsíčníku Saamanden (Rozsévači). V této souvislosti stojí za to zmínit, že velkou oporu našel ve svém tajemníkovi, kterým byl od roku 1884 Knut Hamsun – ještě předtím, než proslul jako jeden z velkých norských spisovatelů. Hamsun Jansona obdivoval jako literáta i jako člověka a vždy ho velmi otevřeně hájil.

Zpátky do Norska se Janson dostal až v roce 1893. Původně měl v plánu zde pouze pronést několik přednášek a poté se vrátit do Nového světa, ale nakonec se rozhodl ve vlasti zůstat natrvalo. Potřebovala ho více než Amerika, kde již bylo hodně práce vykonáno. Nemohl zde však působit jako duchovní, přednášel tedy jako laik – nejen o náboženské problematice, ale také o historii, mytologii, pohádkách nebo lidové poezii, a to velmi suverénním a inspirujícím způsobem. Kromě toho samozřejmě propagoval a šířil myšlenky unitářství, zejména v Oslu, kde se roku 1895 zasloužil o vznik prvního unitářského kostela a takzvané Církve bratrství (Název Unitářská společnost přijala oficiálně až roku 1900). Je proto spolu s Hansem Tambsem Lychem, jenž vedl první norské unitářské periodikum Svobodné slovo (Frie Ord) uznáván jako zakladatel norské unitářské církve.

Kromě toho se ještě za jeho života podařily dvě věci, o něž vždy usiloval: těsně před koncem století byl landsmaal doceněn jako jeden z významných prvků národnostní tradice (a začal být dokonce vyučován ve školách) a v roce 1905 se Norsko stalo nezávislým státem. Kristofer Janson umíral sice v době, kdy byla Evropa ve válce (17. 11. 1917), ale přesto mohl cítit určité zadostiučinění, že jeho životní dílo rozhodně nebylo marné.

 

© 2005 - 2016 NSČU