Jacks, Lawrence Pearsall

(9. 10. 1860 – 17. 2. 1955)
L. P. Jacks patří k nejznámějším osobnostem britského unitářství v meziválečném období. Byl duchovním, který moderní unitářství hodně formoval, snad i proto, že mezi jeho profesní přednosti patřily výborné pedagogické schopnosti a spíše filozofický než teologický přístup (byl ostatně znalcem moderní filozofie).
Narodil se v Nottinghamu (střední Anglie) v neunitářské rodině. Brzy mu zemřel otec – Lawrencovi tehdy bylo pouhých čtrnáct let. Jacksovi poté přijali kvůli zlepšení rodinného rozpočtu podnájemníka. Jmenoval Sam Collinson a byl to unitář. Lawrence se s ním záhy dost sblížil a právě Collinson mu zprostředkoval první kontakt s tímto vyznáním. Často spolu diskutovali o náboženství, Collinson mladému studentovi půjčoval své knihy. L. P. Jacks studoval do svých sedmnácti let na místní University School, pak se ale rozhodl dál nepokračovat, a aby ulevil své matce, začal pracovat jako učitel. Vydržel to pět let a po stejnou dobu si externě doplňoval vzdělání na různých soukromých školách v Londýně.
Ovšem od spřátelení se s Collinsonem se začal také sám zajímat o unitářství a oblíbil si kázání nottinghamského unitářského duchovního Richarda Armstronga. Možná to bylo jedním z důvodů, proč se ve svých dvaadvaceti letech přihlásil k teologickému studiu na londýnské Manchester New College. Tehdy si ovšem ještě nebyl jistý, zda chce být unitářem. Zde však téměř okamžitě podlehl velkému charismatu osobnosti Jamese Martineaua, kterého poznal prakticky na konci jeho životní cesty, a pak také vlivu o něco mladšího unitářského duchovního Josepha Estlina Carpentera (později ředitele Manchester College).1 Pochopil, že našel svůj životní směr a unitářem se stal. Promoval v roce 1886. Ve stejné době získal roční stipendium na Harvardově univerzitě. Odjel tedy do Spojených států, kde jej opět hodně ovlivnil jeden z vyučujících, filozof Josiah Royce.2 Ani na konci svého amerického pobytu však Jacks nebyl definitivně rozhodnutý, zda se bude věnovat povolání duchovního. Nicméně na sklonku roku 1887 dostal z Anglie nabídku (na základě Carpenterova doporučení), aby se stal asistentem svého oblíbeného duchovního Stopforda Brookeho v jeho londýnském sboru. To ho překvapilo a samozřejmě potěšilo – nabídku přijal. Na cestě do Anglie se navíc zamiloval do jedné z Brookeových dcer, Olive. Vzali se v roce 1889 a měli spolu šest dětí. U Brookeho působil jeden rok.
V roce 1888 byl Jacks jmenován unitářským duchovním v liverpoolské Renshaw Street Chapel a roku 1894 pak v Birminghamu v Church of Messiah (mimochodem – bylo to v podstatě sto let poté, co zde jako duchovní jedenáct let působil Joseph Priestley). Oba tyto sbory patřily dlouhodobě k významným oporám britského unitářství a nebývalo zvykem, aby o ně pečoval tak mladý duchovní. Pro Jackse to byla velká čest i zodpovědnost.
V roce 1903 dosáhl Jacks dalšího významného posunu ve svém profesním životě – začal vyučovat na Manchester College, která se mezitím přestěhovala z Londýna do Oxfordu. Přednášel zde teologii a filozofii, s osobním důrazem na dílo Barucha Spinozy a Henriho Bergsona. Tito myslitelé do té doby unitáře moc nepřitahovali, byla to svým způsobem průkopnická práce. V roce 1910 publikoval své významné dílo Alchymie myšlení (The Alchemy of Thought). Roku 1915 se Jacks stal přímým nástupcem Carpentera, po jeho smrti převzal na škole ředitelský post. Manchester College vedl šestnáct let, až do svého odchodu na odpočinek v roce 1931. Nikdy však neměl pocit, že by byl v této práci úspěšný a spokojený. Snažil se totiž prosadit řadu na svou dobu radikálních změn ve studijních programech a o svých vizích musel školní radu i kolegy učitele těžce přesvědčovat. Dost často vůbec nechápali význam inovací, které chtěl zavádět. Otevřel například studijní program pro laické studenty, tedy pro zájemce, kteří se po absolvování nechtěli stát duchovními, povolal učitele východních náboženství a kladl důraz i na neteologické předměty. Ve své autobiografii Vyznání osmdesátníka (Confessions of an Octogenarian, 1942), když bilancoval toto období, to ostatně asi dobře vystihl větou: „Soustavně jsem překračoval rámec toho, co bylo přijatelné.“
Další důležitou součástí jeho života bylo působení v časopisu Hibbert Journal,3 pro nějž pracoval jako editor od jeho založení v roce 1902 až do roku 1948. Čtvrtletník Hibbert Journal byl tehdy hlavní platformou pro svobodnou výměnu názorů o náboženství a filozofii v Británii, mnoho čtenářů měl i v USA. Podněcoval debatu mezi předními učenci o vztahu mezi náboženstvím a vědou, propagoval srovnávací dějiny náboženství. Zvláštní vydání z roku 1909, nazvané Ježíš nebo Kristus? a obsahující osmnáct odborně ukotvených textů s různými pohledy na osobu a význam Ježíše Krista i na křesťanskou víruvyvolalo celosvětový zájem.
Jacks byl velkým individualistou, často šel takzvaně proti hlavnímu proudu. Byl například mezi prvními osobnostmi, které v Británii od počátku první světové války apelovaly na nepacifistické národní postoje. Jacks tvrdil, že z morálního hlediska musí být německý militarismus poražen, zdůrazňoval nutnost bránit svobodu ostatních národů. Po první válce zase veřejně vystupoval proti tomu, že se moderní život stává stále více mechanickým. Nabádal ke vzpouře proti tomu; člověk není stroj, nesmí strojově žít. Roku 1938 prohlásil v rozhlasovém vysílání BBC (pro něž tehdy připravoval pravidelné vstupy), že náš intelektuální vývoj v oblasti vědy překonal lidský vývoj v oblasti charakteru. Za východisko pak považoval co nejkomplexněji postavený systém vzdělávání (podrobně jej rozvedl v textu The Education of the Whole Man, 1931).
Ve 20. a 30. letech 20. století byly v Británii i v Americe jeho texty velmi populární. Byť nebyly filozoficky příliš objevné, byly čtivé a filozofii a náboženství přibližovaly i laikům skrze morálku a morální apely. Jacks se po celý život také aktivně zajímal o psychologický výzkum.
Zajímavý je i vývoj v jeho vlastním duchovním životě. Ačkoli sám tvrdil, že byl po celý svůj život unitářem, na přelomu 20. a 30. let prakticky opustil víru v institucionalizované náboženství. Zastával vizi přirozeného náboženství pro obyčejného člověka zpřístupňovaného pomocí komunikačních prostředků 20. století. Proto také odmítl být účasten na vzniku britského General Assemblyof Unitarian and Free Christian Churches(roku 1928), moderní unitářské organizace působící v Británii dodnes. Přesto, že je mnohými unitáři považován za kontroverzní osobnost, do posledních svých let požíval u většiny britských unitářů velké vážnosti. Zemřel v Oxfordu dne 17. února 1955 ve věku devadesáti čtyř let.
Kristýna Ledererová Kolajová

 


1 Joseph Estlin Carpenter (1844–1927) po duchovenském působení v Bristolu a Leedsu nastoupil roku 1875 jako učitel na Manchester College. Mezi lety 1906–1915 tuto školu vedl. Byl jednou z hlavních postav moderního unitářství, široce uznáván zejména pro své rozsáhlé znalosti srovnávacích dějin náboženství a semitské literatury.
2 Royce (1855–1916) byl ovlivněn německým idealismem, v Německu také absolvoval jedno ze svých doktorských studií. Na Harvardově univerzitě působil od roku 1884 do své smrti. Bývá řazen k nejvýznamnějším americkým filozofům, po celý život se zabýval filozofií náboženství. Jednou z klíčových myšlenek jeho učení je, že vztah Bůh (Absolutno) a lidské bytosti není jednostranný (směrem k Bohu), ale oboustranný. Jedinci jsou samozřejmě závislí na Bohu (Absolutnu), ale zároveň stejná je závislost Absolutna na všech svých částech, jedincích. Bůh nemůže být „jediný“, nezahrnuje-li „mnohé“, a žádný jedinec by nemohl existovat, pokud by nebyl současně absolutnem. Je též autorem prací o matematické logice a základech matematiky. Jeho nejdůležitějším dílem je spis The Religious Aspect of Philosophy (Náboženský aspekt filozofie).
3 Časopis byl založen a sponzorován Hibbertovou nadací, zanikl roku 1968. Tuto nadaci ustavil dva roky před svou smrtí bohatý obchodník Robert Hibbert (1769–1849) jako antitrinitářskou (původně to měla i v názvu) a jeho záměrem bylo podporovat vzdělání a kulturu mezi liberálními křesťany. Důležité bylo, že v jejím čele neměl nikdy stát teolog ani duchovní. Nadace se pak trochu proměnila na nadaci unitářskou, působí dodnes.

 

© 2005 - 2016 NSČU